Jdi na obsah Jdi na menu
 


Comedia dell'arte, 19.12.2011

 

Comedia dell'arte

 

Jsme umělecky talentovaná třída. To poznáte už jen podle osobního setkání na chodbách gymnázia. Ovšem v pondělí 19.12.2011 jsem s překvapením mohla sledovat a zároveň se zúčastnit přerodu ve skutečně profesionální dramaticky sbor, který sice nedosahuje takových kvalit jako činohra v Národním divadle, nicméně si myslím, že s přehledem válcujeme gympláckou dramku.

 

Přípravy na den D započaly ve své podstatě již někdy kolem září, kdy vznikaly první hry, resp. jejich pokusy na motivy italské Comedia dell'arte – komedie postavené především na improvizaci (kdo pořád netuší o čem tady píši, nechť se obrátí na wikipedii.com). Přes prvotní nevoli a vzdor proběhla čtená zkouška, při které jsme se rozhodili do skupinek a řada hraných zkoušek, které nás jednak uvolnily z vyučování a také postupně odkrývaly náš dlouho utajovaný talent.

 

V pondělí vrcholily přípravy z logického důvodu – ten den se totiž vystupovalo. V napjatém očekávání vybalila první skupina druhou vyučovací hodinu na studenty prvních ročníků své představení, které bylo následováno dalšími pěti hrami. První paprsky slávy a uznání dopadaly na naše hlavy a před námi ještě zlomový večer, který měl vyřešit trpkou otázku: „Povede se nám to i podruhé?“

Na tomto místě měl stát text o báječně prožitém mezičase, který jsme ale strávili zaskřípnutí  za školními lavicemi (Že, má drahá fyziko?).

 

Před čtvrtou hodinou odpolední se začínáme pomalu scházet, v domnění, že divadelní sálek bude odemknutý a přístup k němu volný. Bohužel, sálek byl zamčený a podlahy kluzké od patřičného vytírání. Zhrzeni, odebíráme se do nižších pater, abychom následně zjistili, že dobrá čtvrtina účinkujících chybí a pan češtinář taktéž. Nicméně, již v 16:45 sedíme ve víceméně kompletní sestavě v sálku, světla svítí, pohledy diváků se střetávají s těmi našimi a mně je v tu chvíli jasné: „Hlavně to neposer.“

Pohotová moderátorka Bára uvedla obecenstvo do děje, hned po proslovu pana profesora Cempírka. Scéna se potemnila, aby byla za okamžik zalita světlem. Začíná první hra s názvem Korupce od Michala, který do své hry obsadil tyto tváře: Filipa, Katku V., Feryho, Tomáše Macha, Leu a Adél.

Jako druhá se představila Éfy hra Bílá orchidej. Tímto převelice děkuji: Marky, Kláře, Báře, Monče, Adél a mně za účast.

Následující Standova scénka Malé překvapení, při které vystupoval Jery, autor sám a Kuře, sklidila úspěch zejména díky své bezprostřednosti.

Báječná inscenace od Kamči a Věry dostávala diváky obsazením Marti, které vygradovala postavu neurotického lorda až na samou krajnost, dostávající do kolen i Boba, Elu, Kamču, Věru, Týnu a sekundanty Tomáše Maříka, Vojtu, Vali a Ivet.

A pozor! V této pasáži bych chtěla vyzvednout herecké umění Tomáše Maříka, který si coby Čeněk ve hře Vojtěchy Štíchy vydobyl čestné uznání od publika, zejména pak od kluků ze třetí řady, kteří si chtěli dojít pro jeho podpis. Nicméně to vše by nemohlo proběhnout bez Ivet, Vali, Vojty a Ondry.

Celý večer završila Zuzčina hra o nenapravitelném sukničkáři, v níž účinkovali: Kačka Z., Bára, Michal, Tomáš Mach, Fery, Eda, Lucka, Terka a Filip. Parádní tečka za celým pozdně odpoledním kulturním programem v podání 2.C, čili dreamteamu.

 

Možná by bylo záhodno zmínit i ponděloúterní noc, nicméně jsem se rozhodla tak neučinit, neboť jsem si jista, že si ji budeme pamatovat.

Příště se potkáme v Národním.

Eva Pešková

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA