Jdi na obsah Jdi na menu
 


Básně

 
Ztracená múza
Leontýna Čeloudová
(variace na Havrana od Poeho)

Jak kouzlo, které se nekoná,
jak dávno ztracená módní ikona,
se zničeným make-upem a rozcuchanými vlasy,
vytrácí se z prken, co znamenala její svět.
Vodou smývá zbytky umělé krásy.
A tiše šeptá pár dojemných vět.

Mohla by zítra zpátky jít sic,
ona však šeptá - už nikdy víc!

Jak smrtka v černém rubáši
své tělo pryč si odnáší.
Její opuchýřené nohy z podpatků
se bosé řežou o kamení.
Mívala krásný úsměv a vlasy na patku,
taková už teď není.

Z balkónu křičí do ulic -
už víckrát ne, už nikdy víc!

Je pořád krásná, jen už to dlouho neslyšela.
Už celou věčnost neslyšela milé slovo.
A právě proto na vše zapomněla,
vždyť žila jenom z toho.
Bezvládné tělo dopadá k zemi.
Umírá, nešťastná, s křivdami všemi.

Dříve by křičela z plných plic.
Teď leží tu, bledá, a nic víc.
 
Nenazvaná
Leontýna Čeloudová

V nespočetné smršti vzorců, čísel
a písmen řecké abecedy
jsem se ztratila už poněkolikáté.
Konkrétně snad postodvacátédruhé.

Připadám si, jako bych byla sjetá.
Všichni kolem se tváří inteligentně
a alespoň dělají, že těm šílenostem rozumí.

Ale co já?

Jako bych byla z jiného světa.
Nasazuji svůj tupý úsměv
a hledím na obraz prezidenta.
Konkrétně asi postodvacátédruhé.
 

 
ŽÁBA
Eva Pešková
(Variace na Havrana od Poeho)
 
Jednoho dne k podvečeru,
když jsem četla, na mou věru,
kdos' mi škrábal na dvéře.
Za kliku pak zlehka beru,
za ty dvéře zpuchřelé
a tam se na mě zpod zápraží
žába směje vesele.
 
Koukám na ni trochu bídně,
vyhlíží jak cizák z Vídně
u těch dvéří zpuchřelých.
K sobě dál ji pozvu vlídně.
Skáče přímo do postele,
s rumem čaj si poručí
a směje se mi vesele.
 
DŮM
Eva Pešková

Ústa by řvala, krev se pění,
horkost stoupá do tváře.
Ticho v tom domě, kde nic není,
ticho v tom domě pro lháře,
který si denně, jak revanš světu,
nalhával do kapsy o pozdním létu,
o březích moře, kde voda mele
břehy a tůně, a kdoví, co všecko.
A o pozdním skoku do postele,
kde usínal jako malé děcko.
 
Ústa by řvala, krev se vaří,
teplo stoupá do šíje.
Ticho však v domě, kde vládne stáří,
ticho v tom domě, jenž nežije.
Zdi mizí z očí a z pavučin léta.
Přísahal lhář, že bude veta
po vřící krvi, po napnuté kůži.
Poprvé v životě, pšísahou spjatý,
nelhal si o život v černé tuši,
neboť už ví, že z čtveřic je pátý.
 

 
Být či nebýt
Kristýna Jiránková
(italský sonet)

Být či nebýt,
už Hamlet si kladl tuto otázku,
zvláště, když život visí na vlásku
a čas nám přestřihává nit.

Jak dlouhá je cesta má
a kolik zbývá ještě dní
než přijde ten osudný, poslední?
Nevím, a proto se přestávám ptát.

Zda smrt v jednu chvíli bolí
a jaká bude nebe tvář
až nastane ten osudný den.

Co bude to, co mě navždy skolí
Až osvítí mě slunce žár
a skončí můj životní sen.
 


 Bez názvu
Zuzana Zemanová
(Variace na Havrana od Poeho)

Dívaje se na hodiny,
bděním dlouho do noci,
znenadání vidím stíny
v zvláštní čas před půlnocí.
Toho rána zatoužil jsem
ukončit ten dlouhý splín.
Klepot, který zanedbal jsem,
byl znamením výstražným.
 
Půlnoc stále neodbíjí,
přec se cítím více stár,
znenadání vlétne havran
do pokoje větrem hnán.
Vystrašen se v koutě třesu
a knot svíce hoří tmou.
Zasloužím si žít snad v děsu,
když chci zpátky dívku svou?
 
Neslyší a neposlouchá,
smutné prosby do noci,
místo toho ležím spoután,
v zvláštní čas před půlnocí.
Hodiny se rozechvějí,
vyšlou zvuky do ticha
to naposled odbíjejí,
půlnocí vše zaniká.
 

(ne)doROZUMění
Zuzana Zemanová 

Přes výhružky, za kterými rozum stojí,
  s bojujícím srdcem se hádaje,
nevím, co člověk moudrý si zvolí.
Co neutuchající pravdou v tom zmatku je? 

Mlčení tónům hlasu nedovolí
vyslat je do ticha, probouzet slova,
snad raději střet pohledů si zvolí
řeči, jenž rozumí pouze dva z mnoha.

Zoufalé myšlenky, co na mysl se derou,
S obsahem, jenž nemizí, jenž zůstává,
v koutu mysli se vzpomínkami se perou,
co šeptají jim: „stalo se,však víc nestává.“

Se smutky drží se za ruku radosti,
 a příliš pevně sepnuté se zdají.
Sny a naděje však v lidské slabosti,
všem upřímným srdcím odvahy dají.

Snad.. 


 Bez názvu
Ondřej Vocílka
(Variace na Havrana od Poeho)

Zřel jsem první světlo,
co temnotou prolétlo.
Byl jsem u zrození světa,
jen já mám právo veta.
Věčnost jsem již překona,l
však byl jsem zde a budu dál.

První život vyšel z moře,
sníh ledový stanul na hoře.
Zemi příroda podmanila zase,
a lidé zjevili se v čase.
Já jsem jim všem život dal,
však byl jsem zde a budu dál.

Viděl jsem syna na kříži,
jak padá dólů do níži.
Kámen jsem viděl měnit v prach,
i život lidí v útrapách.
Kde kdo ho jen promrhal,
však byl jsem zde a budu dál.

Víru vystřídala věda,
a já již nejsem vším ó běda.
pro mne není tu místa, odejdu v dál,
však byl jsem zde a budu dál.

 


 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA